Zdravím tě dnes trochu netradičně z oblak nad Pacifikem. Dnes bych se s tebou chtěla podělit o jeden intenzivní zážitek z dnešního dne i uvědomění, které s ním souvisí, třeba může být užitečné i Tobě.
Představ si, že v klidu sedíš po dobrém obědě v restauraci jednoho z londýnských letišť, chystáš se platit, aby ses vydala s dostatečným časovým předstihem ke gatu a jen tak pro jistotu zkontroluješ na monitoru v rohu restaurace, jestli nemá let zpoždění. A přesně v tu chvíli se svět kolem tebe zastaví, stejně jako srdce ve tvé hrudi. V ten okamžik totiž s hrůzou zjistíš, že tvé letadlo z Londýna do Los Angeles neodlétá za 65, ale za 5 minut… tedy 300 sekund. Ano, je to lehce kolapsový stav. Situace, kterou nikdo z nás nechce zažít, a která se bohužel dnes stala mojí realitou. I při vší opatrnosti došlo k tomu, že jak let Cagliari – Milano, tak let Milano – Londýn měly zpoždění, což lehce zamíchalo mým pojmem o čase a po příletu do Londýna mě opravdu nenapadlo, že můj telefon po zapnutí automaticky aktualizuje čas a o hodinu ho posune. Dnešní chytré telefony jsou už tak chytré, že nás to někdy může pěkně doběhnout.
A když si v tu chvíli člověk uvědomí, že sedí v restauraci, kde musí ještě zaplatit a odletový gate je o dvě haly dál a dělí ho od něj dvě stanice pozemní dráhy a letadlo – tentokrát bohužel – nemá zpoždění, mohl by snadno dojít k závěru, že je to beznadějná situace.
Ale to jsou přesně ty chvíle, kdy je třeba nevzdat to a zabojovat. Neváhat ani minutu, poprosit vesmír o pomoc, ale zároveň napnout všechny své síly. Myslím, že vesmír to „vidí“ a nerad je na to sám. Je třeba ihned začít jednat a doufat v malý zázrak. A v megadávku štěstí.
Protože možná celý ten řetězec zdánlivých drobností způsobí, že nakonec všechno dobře dopadne.
Protože možná se všechno tohle se stane, aby člověk měl měl zase jednou šanci uvědomit si, že je třeba být vždy tady a teď a nevzdávat zdánlivě ztracené situace. Neztrácet duchapřítomnost a zabojovat.
Paralizují tě podobné situace a nedokážeš v nich rychle a efektivně jednat? Ženám s tím umím pomoci na mých kurzech Moderni kurandera. A vy muži nezoufejte, už se mi také něco rodí v hlavě.
Asi před patnácti lety jsem viděla v Římě úžasný film z r. 1998 s touto tématikou. Jmenoval se Sliding doors (Otočné dveře) a hlavní dvojroli v něm beilantně ztělesnila Gwyneth Paltrow. Česká verze se jmenuje trochu překvapivě Srdcová sedma. A patří mezi moje srdcovky. Film je postaven na tom, že hlavní hrdinka na začátku filmu v jednom případě těsně stihne naskočit do vagónu metra a ve druhém případě se jí dveře vagónu zavřou těsně před nosem, metro odjede bez ní a ona zůstane stát na peróně. Rozehrávají se tak dva různé příběhy. Konec, který samozřejmě nebudu prozrazovat, je překvapivý, strhující a vybízí k zamyšlení. Mám ráda takové filmy. Kdo jste neviděli, doporučuji.
Přeju hodně jasné mysli a odvahy rychle jednat ve zdánlivě bezvýchodných situacích. Vesmír rád pomáhá těm, kdo si to svými činy zaslouží.
Vaše Lucie Chaya