Desatero o smrti Lucie Chayi

Smrt je v naší západní společnosti mnohem větší tabu, než třeba sex. A přitom, ve chvíli, kdy se se narodíme, kdy se naše duše inkarnuje do tohoto těla pro tuto pozemskou zkušenost, máme jednu jedinou jistotu. Že jednoho dne absolvujeme stejnou cestu opačným směrem ve formě smrti, odchodu duše z těla zpět do světla.

Přesto se vlivem výchovy a společnosti většina z nás tváří a chová, jako bychom tu měli být věčně. Pokud se dokážeme podívat tváří v tvář smrti, dokážeme mnohem lépe, intenzivněji a kvalitněji žít svůj život. A neodkládat důležité věci na neurčito.

Mnozí z vás jste byli svědky mé asistence tátovi v jeho boji s rakovinou prostaty, který trval rok a půl. A toto je desatero se zkušenostmi, které jsem si odnesla z jeho odchodu do světla pro svůj další život. Proč  ho zvřejňuju teď? Dnes je druhé výročí tátova odchodu a už mám od celé té pro mne velmi silné zkušenosti dostatečný odstup, abych mohla diskusi na téma smrti otevřít. Díky táto za ten velký dar, že jsem tě mohla při návratu domů vyprovodit.

1. PŘEKONAT STRACH ZE SMRTI

Aby k nám mnohé dary popsané v dalších bodech vůbec mohly přijít, je třeba postavit se strachu ze smrti. Není to úplně jednoduché, protože naše společnost nás na to nijak nepřipravuje. V Indii se těla zesnulých pálí pod otevřeným nebem a pro přihlížející je to svým způsobem velmi silná meditace na pomíjivost lidského života. Meditace, kterou si navíc mnohokrát zopakují.

Konfrontovat se se smrtí umožňovalo a v některých zemích ještě umožňuje křesťanství, a to zvykem vystavit tělo zesnulého v rakvi v jeho domě, oblečeného do nejlepších šatů, s rukama sepnutýma na hrudi a samozřejmě se všemi křesťanskými atributy kolem, kdy mají členové rodiny a známí možnost přijít se s ním do domácího prostředí rozloučit. Uvědomila jsem si to jasně před několika lety, když jsem žila v Itálii a jeden kamarád mě vzal na takového rozloučení se svým strýčkem. Známe to i z filmů, kde jsou těla zesnulých vystavena v rakvi v kostelech.

V naší ateistické společnosti žádnou takovou příležitost potkat se v tvář v tvář se smrtí nemáme. Jediné, co na dnešních pohřbech vidíme, je rakev zajíždějící za oponu (nekladli jste si někdy v krematoriu otázku, zda tam ten nebožtík uvnitř opravdu je? Já jako dítě mnohokrát…) a plačící pozůstalé. Není to konfrontace s mrtvým tělem, které tak zůstává v naší mysli něčím nekonkrétním, abstraktním, co vyvolává strach. Třeba strach z mrtvol, které známe jen z hororů a detektivek. Zkušenost s mým otcem mi přinesla velké poznání, že sdílet stejnou místnost s mrtvolou a dotýkat se jí není nic morbidního. Nic z čeho bych měla mít strach. Naopak, v mém srdci se rozhostil pocit klidu, míru a posvátna. Cítila jsem tolik lásky.

2. VESMÍR TI POMŮŽE

To je jeden z důvodů, proč se bojíme podívat se smrti do očí, proč necháváme své blízké zemřít v neosobních zařízeních jako jsou třeba LDN, přestože bychom si je mohli vzít domů.

Když se máme konfrontovat se smrtí, může nás přepadnout strach a otázky. Dokážu tomu čelit? Zvládnu to? Otázky jsou to zcela legitimní, protože, jak už zaznělo, nejsme v tom vůbec trénovaní. Jsme ale silnější, než si myslíme. A můžeme mít důvěru v to, že existence to zařídí tak, abychom měli podmínky k tomu, abychom intenzitu zážitku zvládli.

V mém případě se stalo to, že jsem začala ráno v den tátova odchodu menstruovat zcela mimo jinak pravidelný cyklus. Je známo, že menstruující žena je mnohem více spojena se svojí intuicí, než v jiných fázích cyklu. A mně to pomohlo projít touto zkušeností mnohem vědoměji a mnohem více uzemněná a napojená na svou sílu. Stalo se mi to v důležitých životních situacích už celkem třikrát, takže vím, že to není žádná náhoda, ale projev neuvěřitelné moudrosti našeho těla.

3. NEJSME NA TO SAMI

Největší přání umírajících lidí je zemřít doma v kruhu rodiny. Když se smrti bojíme, nedokážeme k tomu najít odvahu a najdeme si mnoho věrohodných důvodů, proč si umírajícího nemůžeme vzít domů. Nevíme, jak dlouho to bude trvat, jak to zvládnout finančně, fyzicky i psychicky. Mnohdy také nevíme, že existuje pomoc v mnoha formách a že na to nemusíme být sami. Během života nemáme důvod se o to zajímat a když stojíme v těžké situaci, kdy jsme my nebo někdo blízký na prahu smrti, jsme rádi, že vůbec fungujeme a nemáme sílu na to něco si k tomu zjišťovat.

I já sama jsem se o existenci mobilních hospiců dozvěděla až ve chvíli, kdy táta umíral a zažila jsem na vlastní kůži pomoc, obětavost, ochotu, trpělivost, citlivost, empatii a profesionalitu jejich pracovnic a pracovníků. Dělají opravdu světelnou práci. Když člověk ví, že se může opřít o zkušenost někoho, kdo má s umíráním každodenní zkušenost, jde to nesrovnatelně lépe. Dojíždějí do domácností i několikrát denně, jsou stále na telefonu, vždy připraveni poradit. Mají můj velký obdiv a úctu. A pracují nejen s umírajícími, ale v neposlední řadě i s pozůstalými např. různými formami psychoterapie, která je v některých případech opravdu potřebná.

Taky je dobré vědět, že sociální dávky na péči o osobu blízkou nejsou úplně nízké a pokryjí mnoho nákladů s péčí spojenou.

Moje zkušenost praví, že když se najde v rodině nějaký iniciátor, kdo bouchne do stolu a začne jednat, často se pak přidají i členové rodiny, kteří třeba neměli tu sílu či odvahu ten první krok udělat. Když jsem měla tátu u sebe doma a už bylo třeba se o něj nepřetržitě ve dne v noci starat, vytvořil se nakonec nějak spontánně takový rozvrh, kam se zapsali v rámci možností i ostatní členové rodiny a v péči o tátu se se mnou střídali. Vždycky ale musí stát v počátku někdo, kdo je rozhýbávajícím motorem a uvěří, že to jde.

Ne vždy je možné, aby člověk zemřel doma v kruhu rodiny. Někteří odejdou na sále během operace, jiní na nemocničním lůžku nebo při nějaké nehodě či selhání organismu. Ale je mnoho případů, kdy to svým blízkým dopřát můžeme a jen se toho bojíme nebo si na to netroufáme. A tyto případy mám na mysli.

4. JAKO POROD V OPAČNÉM SMĚRU

Když bylo i ze slov pracovníků mobilního hospicu jasné, že tátův stav se zhoršil na tolik, že jeho odchod do světla je otázkou dne či hodin, rozhostila se v domě zvláštní atmosféra. Atmosféra klidu a čekání na něco nevyhnutelného a zároveň velkého. Pořád mi vrtalo hlavou, co to je a pak mi to najednou došlo. Ta atmosféra se velmi podobala atmosféře, která se rozhostí během domácího porodu, kdy se čeká na příchod nového človíčka na tento svět, ale celému procesu se umožňuje, aby probíhal svým vlastním tempem. A najednou jsem zcela jasně vnímala tu podobnost. Že je to naprosto stejný proces, pouze v opačném směru. V případě porodu duše v těle přichází ze světla do hmoty, v případě smrti se z té hmoty do světla opět vrací. To uvědomění bylo velmi silné.

5. JE TO NA NÁS

Jaké si to uděláte, takové to bude. Tím, že nemáme žádnou zkušenost se smrtí, často ani nevíme, že když náš blízký odejde do světla doma, máme to privilegium se s ním rozloučit po svém, bez podléhání časovému řádu institucí nebo vůle cizích lidí. Často je pro nás představa trávení času s mrtvolou tak nekomfortní, že celý proces, který pro nás může být tak důležitý, uspěcháme a voláme pohřební službu mnohem dříve, než je nutné. Nikde není psáno, že ji musíme volat hned. S blízkým člověkem se můžeme rozloučit, můžeme ho (než tělo stuhne) svléci, omýt, obléci na jeho poslední cestu, dát mu na cestu do kapsy něco osobního, můžeme mu zazpívat jeho oblíbenou píseň nebo si připít s přítomnými na oslavu jeho návratu do světla. Tak jsme to udělali my a myslím, že když tátova odcházejícící duše viděla stát všechny jeho nejbližší kolem postele, ve které leželo tělo zmučené bolestnou agónií, ten pohled se jí moc líbil. Co si přát víc? Vy se můžete se svým blízkým rozloučit svým vlastním, zcela osobním rituálem, který nemá žádný přesný průběh a který může dávat smysl třeba jenom cám. V rámci tohoto rituálu můžeme duši odcházejícího propustit, aby tu nesetrvávala jen kvůli nám, aby se skutečně cítila volná pro svůj návrat domů do světla. Tento rituál může zároveň významně pomoci v překonávání naší bolesti a zármutku v období následujícím po smrti.

6. PRŮCHOD BRÁNOU – ZASVĚCENÍ

Když se člověk vrací do světla, vrací se domů. Tam, kde všechna trápení a bolesti zmizí. Ten moment přechodu je velmi silný. Když odcházejícímu dáme dar své přítomnosti, kdy jsme v takové chvíli s ním, stane se to velkým darem nejen pro něj, ale i pro nás. S tátou jsem stála v té bráně na prahu života a smrti celkem dvakrát. Poprvé se ještě na pár měsíců vrátil.

V obou případech jsem ale měla v té chvíli jasný pocit, že je důležité, abych tam v tu chvíli byla plně svou přítomností a s celou svou láskou pouze držela prostor. Vnímala jsem, jak moc je důležité neovlivňovat ten proces svou vůlí, chtěním toho, aby táta neodcházel. Cítila jsem, jak moc je důležité nechat duši prostor, aby se ona sama mohla rozhodnout, jestli už je čas odejít nebo ne. A věřte mi, že moc dobře vím, jak je to těžké. Když táta odcházel poprvé, bylo to nečekané, byla jsem tam s ním sama a naplno mě vnímal. Řekli jsme si, jak moc se milujeme a jak jsme oba vděční za všechno, co jsme spolu v tomto životě prožili. Oběma nám tekly slzy. Slzy lásky, která prostupovala celou místnost. Když už jsem myslela, že odchází, jeho ústa ztěžka pronesla: „Ještě není čas.“ Odešel až za necelé 4 měsíce.

Poté, co jsem stála s tátou dvakrát v té pomyslné bráně přechodu mezi životem a smrtí, měla jsem zpětně pocit, jako by v těch chvílích došlo v mém nitru k jakémusi kompletnímu resetu mého energetického systému, mého vědomí. Byl to určitý druh zasvěcení, v tomto případě do mystéria smrti. Zároveň bylo v tu chvíli přítomno tolik bezpodmínečné lásky, že jsem měla pocit, jako by se vytvořil světelný koridor, kterým se mohlo vrátit do světla i mnoho dalších, zde zaseknutých duší.

Dnes vím, že je naše vědomá a láskyplná přítomnost odchodu někoho nám blízkého do světla nejen velkým darem pro něj, ale velkým darem pro nás samotné i pro mnoho dalších duší. A tato zkušenost je jedním z největších darů, které jsem od svého táty dostala.

7. I SMRTELNÁ POSTEL SE POČÍTÁ

Tím, že je pro mnoho z nás smrt jedno velké tabu, náš životní postoj je často takový, že je na všechno dost času. Často až ve chvíli, kdy si uvědomíme, že naše svíčka dohořívá, donutí nás to otevřít témata, do kterých se nám nechtělo třeba dlouhá desetiletí. Mohli bychom si říct, k čemu řešit nějaké staré hořkosti, když brzy umřu (nebo, když stejně brzy umře někdo nám blízký)?

Pokud se na to podíváme z perspektivy reinkarnace a připustíme, že to může být tak, že se duše opakovaně vrací v různých tělech, aby tu pokračovala v procesu učení a začne vždy tam, kde v předchozím životě skončila, dojde nám, že je úplně jedno, zda k některým poznáním člověk docházel postupně v průběhu života a nebo jestli k nim dospěl kvantovým skokem v posledních dnech či hodinách na smrtelné posteli. Počítá se úplně všechno, co se odehrálo do průchodu světelnou branou, světelným tunelem nebo ať tomu návratu do jednoty chceme říkat jakkoliv.

8. OTEVŘÍT TÉMATA SOUVISEJÍCÍ SE SMRTÍ ZA ŽIVOTA

Tématika smrti, dědictví, pohřbu a uložení ostatků představují ožehavá a rozpačitá témata, která se mnoha lidem v průběhu života vůbec nechce otvírat. Tato témata přinášejí několik příležitostí k zamyšlení. Např. to, zda je třeba znát vůli odcházejícího, když už je mu to po návratu „domů“ stejně jedno, neboť je zcela oproštěn od hmoty. Někdo svá přání ohledně těchto témat má, někomu je to skutečně jedno. Zkušenost s odchodem mého táty mi ukázala, že je dobré tato témata otevřít za života a že je dobré otevřít je ve chvíli, kdy je člověk v plné síle.

Když totiž táta onemocněl, byla to témata, kterým se záměrně vyhýbal. Zřejmě proto, že měl pocit, že  když je otevře, znamenalo by to, že svůj boj s nemocí svým způsobem vzdal a že se tím chystá na smrt a on chtěl celým svým srdcem a duší bojovníka ten boj vyhrát. A tak se stalo, že některá přání, která beze sporu měl, zůstala nevyřčena. Zároveň to dalo prostor k tomu, že jsme se k tomu my pozůstalí postavili každý po svém a nebylo možné najít shodu. Když nechám zcela stranou téma dědictví (která dokáže způsobit totální rozkol i v do té doby fungujících rodinách a kde pokud neexistuje poslední vůle existuje právní způsob rozdělení majetku), je tu stále téma posledního rozloučení a uložení ostatků, což je obojí v rukou rodiny. Myslím, že mnoho lidí během života nedohlédne na to, jak zlá krev kolem toho dokáže vzniknout a věřím, že když člověk vyjádří, jak by si to po své smrti člověk přál, může velmi napomoci dohodě pozůstalých, jejich city jsou bolestí velmi rozjitřené.

Další otázkou k zamyšlení je to, zda je třeba poslední přání zesnulého respektovat, když už je stejně odpoután od hmoty a jestli není otázka toho, co bude s jeho ostatky, záležitostí především pozůstalých. Často si udělají pozůstalí po smrti daného člověka stejně vše po svém navzdory poslednímu přání, protože jim to pomáhá v překonání zármutku.

Já jsem dospěla na základě zkušenosti s tátovým odchodem k názoru, že je dobré přání našich blízkých ohledně rozloučení a toho, jak naložit s ostatky, znát a že je toto téma dobré otevřít v době, kdy smrt neklepe na dveře a jsme při plné síle a vědomí. Jednak si myslím, že má člověk právo se rozhodnout, jak naložit s ostatky těla, které sloužilo jeho duši jako „vozidlo“ či „schránka“ v tomto životě – a to platí i o tom, že člověk může vyjádřit svůj názor na to, jak se staví k otázce eutanazie a darování orgánů.

To, zda pozůstalí jeho vůli skutečně vyplní, už samozřejmě neovlivní a po odchodu do světla je mu to už skutečně úplně jedno. Může tak totiž dát pozůstalým určité orientační body pro případ zásadních neshod. O tom, zda rozloučení ano, či ne a jaké (někoho totiž třeba vůbec nenapadne, že by někdo z pozůstalých odmítal rozloučení uspořádat a udělat tak za životem daného člověka jakousi symbolickou tečku) i o tom, zda tělo zpopelnit, uložit v urně do hrobu (kam také není vždy zcela jasné), popř. rozprášit popel v přírodě či navrátit ho do koloběhu přírody ve formě hnojiva do kořená nějakého stromu.

9. ZBAVIT SE POZICE OBĚTI

Stanout tváří v tvář smrti nám může přinést ještě jedno hluboké uvědomění. U příležitosti kontaktu se smrtí si člověk totiž často začne pokládat otázky kolem smyslu života i toho, co je po životě a před ním. A v takové chvíli se nám občas podaří lépe než kdykoliv jindy vznést do vyšší perspektivy nad toto naše vtělení. V tu chvíli si dokážeme uvědomit – nejen hlavou, ale toto poznání projde celým naším energetickým systémem – že všechny lekce, jakkoliv mohou být bolestné, jsme si svým způsobem naplánovali sami a že došlo na úrovni duší před vtělením k dohodě i s lidmi, kteří nám v životě velmi ublížili. Žijeme v duálním světě, kde neexistuje světlo bez tmy. A bez utrpení, nedokážeme na určité úrovni vnímat štěstí. Pokud dokážeme dohlédnout na to, že režiséry našeho života se vším, co se nám děje, jsme my sami, dokážeme vystoupit z pozice oběti a převzít zodpovědnost za to, co se nám v životě děje, protože chápeme, že za tím vším stojíme my sami.

10. POHLED NA SMRT NÁS UČÍ LÉPE ŽÍT

Na mnoha seminářích se dělají meditace na smrt. Jsou to vedené meditace, často v mírně hypnotickém stavu, které nám dovolí zažít v rámci schopností naší imaginace poznání, že tělo a duše nejsou jedno. Nahlédnutí za oponu a poznání že smrtí nic nekončí, pomáhá zbavit se strachu z ní. Už to není ta smrtka s kosou, o které je lepší nemluvit. Vědomí pomíjivosti života v tomto těle nám dává příležitost žít nadále svůj život mnohem kvalitněji.

Když tátova ruka chladla 5 hodin v té mé a jeho tělo bylo stále evidentněji jen neživou schránkou, byla to meditace na život a na smrt naostro a naživo. Nebylo to jen jako. Není to nic, co jsem plánovala. Jsou to příležitosti, které před vás život postaví a vy hozenou rukavici buď zdvihnete a nebo ne. Obojí je správně. V prvním případě to ale značně urychlí váš vývoj. Byla to zkušenost, která zcela zásadně přeskládala moje životní priority. Byla to meditace, která mi vědomí pomíjivosti lidského života vepsala do každé buňky mého těla. Naučila mě věci neodkládat až na zítra, až na někdy. Protože nemáme žádnou jistotu, že nějaké zítra pro nás nebo někoho nám blízkého, přijde. Že budeme mít i zítra šanci si s někým něco vyjasnit nebo někomu říci, že ho máme rádi.

Proto žijme své životy naplno. Tady a teď. Dokud je máme. A netvařme se, že smrt neexistuje. Dříve či později nás totiž ona sama stejně přesvědčí, že je to jinak.