10 let proměn ženských příběhů

Někdy vyšleme přání a nejsme schopni dohlédnout na to, co to skutečně znamená. Kola osudu se roztočí a my sotva stíháme držet si čepici, aby nám neuletěla. A je to tak v pořádku. Kdybychom věděli všechno dopředu, velmi pravděpodobně bychom nebyli ochotni se pohnout. A tak je dobře, že za dva rohy nevidíme.

Když jsem před patnácti lety jedné úplňkové noci ležela na zahradě našeho tehdejšího domu, hleděla jsem na lunu, najednou jsem se vnitřně rozhodla.  A vnitřním hlasem jsem k ní pronesla: „Dobře, já se tedy nabízím. Pro své poslání, kvůli kterému jsem sem přišla. A nemám žádné podmínky.“ Do té doby jsem vždycky říkala: „Chtěla bych ve svém životě věci jinak, chtěla bych naplňovat své poslání, ale… Ale nesahejte mi na tohle, na tohle a o tohle taky nechci přijít…“

Tentokrát to bylo jiné. S pokorou jsem vše odevzdala vyšší moci. Existence mlčky přikývla, kola událostí se roztočila a můj život se otočil vzhůru nohama. Během krátké doby jsem změnila nejen město, ale i na několik let i zemi, přišel jiný partner, ale i roky samoty, jiná práce, zcela jiný životní pohled i jiný životní styl…Učila jsem se vnímat nejistotu ne jako ohrožení, ale jako bránu k novým příležitostem. Ne vždy jednoduchý úkol. Život mi přivál do cesty Mamaniho knihy, cestu do Peru a moudrost andské tradice, následovaly mé první semináře, které mi během deseti let vyrostly pod rukama do několika úrovní kurzů Moderní kurandera. Tou první už jsem osobně provedla téměř 1000 žen a je mi pokaždé velkou ctí asistovat jejich proměně, praskání slupek, rozpomínání se.

10 let… Tolik ženských příběhů… Vím, že pro ně není vždy jednoduché otevřít skříně s kostlivci, obejmout své stíny, nahlédnout na své nefunkční vzorce, ale také se dokázat pochválit, začít spatřovat své dary a nadání, začit se skutečně mít ráda… Pocítit sesterskou sounáležitost s jinými ženami a nevnímat je jako soupeřky, rivalky a sokyně.  Stát se opravdovými ženami a dát tak prostor a příležitost mužům po jejich boku být opravdovými muži. Ochutnat, co je to posvátno a pozvat ho do svého života. S pokorou děkuji, že ženy mému vedení důvěřují. A cítím velké dojetí, když ty jejich neuvěřitelné změny a posuny tímto směrem pozoruju. Když se mi mění před očima. Na začátku naší cesty jim říkám, že kulisy tam venku zůstanou stejné, ale ony je začnou vnímat jinak. První den nechápou. Poslední už ano. A odnášejí si to poznání do svých životů, kde jsou schopny vše pochopené a uchopené také používat. A to je pro mě ta největší odměna.

Nikdo mi na začátku neřekl, do čeho jdu a co to bude obnášet. Že to bude jednou za mnoho let nejen cesta hlubokého uspokojení z toho, že je člověk užitečný ostatním, ale často také cesta určitého druhu samoty. Intenzita a hloubky, do kterých se se ženami během těch dlouhých celotýdenních ponorů opakovaně dostávám, samozřejmě v průběhu let formuje i mě. Nemám jednu svou lektorskou a druhou civilní tvář. Ta tvář je jen jedna. Neumím jen pohodlně klouzat po povrchu, nikdy jsem to neuměla. Do těch hloubek se pouštím a sahám i v svém osobním životě. A ne každému se tam se mnou chce. Chápu to. Není to vždy jednoduchá cesta. Ale je opravdová.

A ještě jednu věc mi nikdo neřekl. Postupem času jsem se naučila v rámci seminářů pracovat s velkým množstvím energie, kterou se, byť láskyplně, do žen opírám, abych je vystrčila mimo jejich komfortní zónu, protože k těm největším proměnám a posunům dochází právě tam (kromě toho, že se ta zóna komfortu začne také zvětšovat). Intenzita mé energetické vibrace, se kterou na semináři pracuju, ani kapacita mého energetického kontejneru poslední den semináře samozřejmě nikam nezmizí. Zůstává to mou součástí.

A tak chci poděkovat všem svým blízkým, že to dokážete dlouhodobě ustát. I když občas „energeticky“ bzučíte. 🙂 Každá mince má dvě strany a ne obě se nám vždy líbí. Ale to je prostě život.

Ale když to všechno podtrhnu a sečtu, vychází ta bilance jasně…

Děkuji že mohu.